Je pravděpodobné, že naši hlavu léta
každodenního používání zanesla
hromada balastu, zlozvyků a rutinních sebedestruktivních
procesů. Není to totiž naše hašteřivá tchyně,
nevrlý manžel ani náročná práce, kdo nám
berou dech, ale neekonomické zacházení
s vlastní energií a marné potlačování emocí.
Postavy z filmů Woodyho Allena řeší
takové situace návštěvami u psychoanalytika.
Běžný člověk schroupá tabulku čokolády
(ano, té s celými oříšky), napustí si vanu či
zatne zuby a doufá, že brzy bude ve formě.
My pro změnu začněme samy u sebe.
Pokud se nám totiž podaří odhalit příčinu
našich problémů, k jejich odstranění už
povede poměrně ušlapaná cestička. Být
doktorem vlastní duše není až tak těžké.
Měly
bychom se však smířit s tím, že nebudeme
lhát samy sobě a zkusíme pojmenovat věci
těmi správnými jmény. Pět modelových
příkladů a návrhů na řešení nejčastějších
,krizovek‘ nám budiž vodítkem a inspirací.
Tak co, jak se právě teď opravdu cítíte?
JSEM ROZTĚKANÁ
Příznaky: Zaboha se na nic nemůžete
soustředit, jste podrážděná a nedovedete
dokončit nic z toho, co začnete.
Příčina: Jste přesycená informacemi
nebo/a povinnostmi.
Léčba: V jeden okamžik dělejte zásadně pouze
jednu jedinou věc.
V tomhle mají výhodu muži, kterým sotva
naložíte na hrb víc než jeden úkol ke splnění.
Jejich mozek má od přírody naprogramováno, že
úkol dokážou splnit na sto procent jedině tehdy,
když se plně soustředí na jedinou věc. ,Ale to
bych v životě nestihla to, co potřebuji, slyším
zoufale úpět něžnější zbytek lidstva, který má
ve zvyku v tutéž chvíli věšet prádlo, míchat
připalující se omáčku, pohlavkovat děti za tvrdé
y ve slově babička, telefonovat s matkou a drbat
kočku za uchem, aby jí nebylo smutno.
Může taková žena jednu ze svých jistě veledůležitých aktivit vypustit? Budete se divit,
ale jde to. Už proto, že existuje ono staré, ale
poměrně výstižné pravidlo: Dvě činnosti a
víc můžeme sice dělat najednou, ovšem jen
tehdy, smíříme-li se s tím, že ani jednu z nich
neuděláme pořádně.
Už jste se někdy přistihly, že si při rozhovoru s
kolegou nebo s nadřízeným nenápadně vyřizujete
mailovou korespondenci, a to čistě proto, abyste
neztrácely čas?
Tak tohle je první cesta do pekel
zvaných nesoustředěnost a zmatek v hlavě.
Nejenže je to neslušné vůči tomu, s nímž se
bavíte, ale především jste na nejlepší cestě udělat
nějakou zbytečnou botu, no a to by se profesionálovi stát nemělo.
Jestliže se totiž snažíte stihnout všechno v
jeden okamžik, tak toho nakonec stihnete méně,
než kdybyste se soustředily na každý úkol
zvlášť, zato pořádně.
JSEM PARALYZOVANÁ
Příznaky: Trápí vás nejistota ve všem, co děláte
a na co myslíte.
Příčina: Trpíte strachem - a jeho protivnými
bratry jsou vztek a pocit viny.
Léčba: Objevte zdroj své úzkosti.
Je až k nevíře, jak nám strach z budoucnosti,
z vlastních rozhodnutí nebo čistě jen z reakcí
okolí na naše jednání dovede udělat ze života
duševní galeje. Přitom dost často nejde jen o
klasické obavy z toho, co bude, ale také
o potlačené strašáky z minula, nahromaděné
negativní emoce nebo ,bycha‘, kterého honíme
už léta, ale nikdy ho nedoženeme.
Na to existuje
jen jediná medicína: neodkládejte svá
rozhodnutí na později a nezkoušejte si
namluvit, že zítřejší kuropění je moudřejší
večera. Zaplatíte pak totiž nejen probdělou nocí
za nervózního vrtění v peřinách, ale také
nutkavým ranním pocitem dalšího selhání.
S každým dalším učiněným rozhodnutím se
zem pod vašima nohama zpevní, ramena se
narovnají a brada stoupne vzhůru.
Nemusí hned jít o závažné životní
křižovatky, prostě si NĚCO zvolte a k cíli
postupujte malými tanečními krůčky.
Začněte třeba od toho, co si dnes vezmete
na sebe. Pak se zamyslete, zda si koupit tu
úžasnou knížku o balkonových květinách.
No a jednoho dne se přistihnete při tom, že
rozhodujete i o své budoucnosti... Vážně.
JSEM VYNERVOVANÁ
Příznaky: Jste vystresované až na pokraj
hysterického záchvatu.
Příčina: Potlačené emocionální trauma.
Léčba:
Ponořte se pod povrch.
Jsou lidé, u nichž léta nemáte ponětí, že se
s nimi něco děje. Pak přijde den D - a oni se
sesypou z toho, že se dcera nedostala na
gymnázium nebo že rozbili cukřenku po babičce. ,No tak, nic si z toho nedělej, vždyť
o nic nejde, chlácholíme je a v duchu vrtíme
hlavou, jak taková pitominka může někoho
vykolejit.
Jenže ono je to o něco složitější.
Že se zhroutíme kvůli oku na punčoše, může
připadat okolí jako přecitlivělost. Organismus
však vzpourou nereaguje na poslední okamžik,
ale na léta psychického strádání. To oko na
punčoše nebo nezdařené přijímačky jsou
jen oním pověstným posledním kápnutím do
přeplněného poháru.
Dívat se upřímně do vlastního nitra může být
bolestivé. Když se nám ale - třeba za pomoci
odborníka - povede zakopaného psa najít,
jsme na dobré cestě zbavit se strašidel, která
nám brala radost ze života. Jakmile se totiž
dopátráme zastrčených traumat, dojde nám,
že se vlastně nemáme čeho bát. V našem nitru
na nás přece nečíhá zákeřný lidožrout, pouze
nevysypaný koš plný potlačených emocí.
JSEM NESCHOPNÁ
Příznaky: Cítíte se k ničemu a neschopné
zvládnout i sebemenší úkol.
Příčina: Někdo, kdo vás a vaše sebevědomí
pravidelně sráží na kolena.
Léčba: Zneškodněte nepřítele.
Až se zase budete cítit jako zpráskaný německý
ovčák, pořádně se podívejte, kdo je na druhé
straně hole. Nejpravděpodobněji to nebude
cizí člověk, ale někdo, koho máte nablízku a
kdo si na vás hojí svoje malé ego nebo vlastní
prohry.
Může to být někdo z rodiny, dokonce i
váš partner nebo nedůtklivý rodič, stejně jako
zamindrákovaný šéf či takzvaná kamarádka.
Nemůžete-li sbalit krosnu a hledat nový život
v Nepálu nebo v Kanadě, pak vám nezbývá
než začít bojovat, nikoli však zbraní nepřítele
(tedy dobře mířenými podpásovkami), ale vlastní
hlavou.
Pravidlo číslo jedna zní: Jiného člověka
nikdy nepředěláte.
Pravidlo číslo dvě proto
hlásá: Začněte samy u sebe. Ne tím, že budete
agresi ustupovat až do úplného zhroucení, nýbrž
budováním vlastní role ve vztahu. Jeden by se až divil, jak hodně
dokáže obyčejné gesto nebo jednoznačná
odpověď. Dlouhá pauza, shovívavý úsměv,
brada podepřená dlaní nebo mírný náklon
dopředu - to všechno může dotyčnému dát jasný
signál, že teď už to s vámi nebude mít lehké.
Taky se přestaňte stále omlouvat.
Stůjte si za svým a nenechte se vtáhnout
do neperspektivní debaty o své údajné
neschopnosti či vině. A už vůbec se nenechte
vyprovokovat k agresivitě a hrubým výrazům.
JSEM VYHOŘELÁ
Příznaky: Někde uvnitř si připadáte jako prázdná
nádoba.
Příčina: Nemůžete najít smysl věcí...
Léčba: Dejte svému životu novou náplň. Znáte
ten vtip o pánovi, který hledal smysl života?
Opustil kvůli tomu dobré bydlo, rodinu
i zavedenou živnost a vydal se do světa.
Po odpovědi pátral v klášterech, mešitách
i v eskymáckých iglú, až se dostal do Nepálu.
Tam, polomrtvý vyčerpáním, vylezl na horu a
zeptal se mnicha, který na hoře seděl, co je
smyslem života. „Život je provaz,“ odpověděl
svatý muž s lehkým úsměvem na tváři. Muž
zesinal a rozkřičel se na něj: „To mi chceš
namluvit, že jsem se vzdal všeho, co jsem měl,
jen proto, abych se teď dozvěděl, že život je
provaz? “ - „A ty si myslíš, že není?“ opáčil
nevzrušeně mnich...
Na tomhle kameňáku není legrační jen
rozčilení člověka, který život zasvětil hledání
nenalezitelného, ale ona moudrost mnichovy
poslední otázky. Je totiž celkem jedno, jestli život
přirovnáme k provazu, květinovému záhonu nebo
horské dráze. Svůj smysl by mít měl, ale právě
jen takový, jaký mu dáme my samy. Nikdo jiný to
za nás udělat nemůže.
Ať už se tedy vaším smyslem života
stane péče o opuštěné kočky, psaní románu,
objevování světa na motorce či výchova deseti
dětí, snažte se zasvětit svůj vymezený čas
něčemu, co za to podle vás stojí. Nejenže na to
máte jako strůjkyně svého osudu právo, ale vzato
kolem a dokola, jste tím svým způsobem vlastně
i povinována sama sobě.
