POMOZ Ml!
Stane se to. Přes všechny informace, osvětu, antikoncepci. Je jim šestnáct, sedmnáct, někdy i méně. Děti. Mohly by studovat, cestovat, sportovat, získávat zkušenosti.
Místo toho plínky, kašičky, probdělé noci...
Přijdou za námi, bodejť by ne, vždyť jsou to děti a máma s tátou to nějak zařídí, že ano? Budou se asi zlobit, budou křičet, ale nějak se to udělá...
Nebylo by lepší, kdyby...
Je tu ještě jiná alternativa. Všechno zrušit! Vždyť to jde. Interrupce je dneska běžná věc. Žádné nebezpečí nehrozí, určitě ne. Za pár dní to je odbyto a všechno bude zase jako dřív... Možná tak uvažují i nastávající rodiče. Jenže, co když si řeknou - stalo se. Tak co... Vždyť se máme rádi! My to miminko chceme!
Ze zkušeností několika rodin, které se v této (nezáviděníhodné) situaci ocitly, lze vyvodit důležité poučení:
Nejde o nás. Jde o naše děti. My přece nevíme, nemůžeme vědět, co pro ně bude lepší. Nehrajme si na boží prozřetelnost. Nerozhodujme za ně. Ptejme se: Jak si to představuješ dál? Co chceš dělat? A sami uvažujme, jak jim můžeme pomoct.
Vezme si ji?
Rodiče děvčete sedí nad hrnkem kávy: co dál? Škola. Dokončí ji vůbec? Vezme si ji ten kluk? A pokud ano, vydrží spolu celý život? Kde budou bydlet? Co říkají jeho rodiče? A co nás to všechno bude stát, vždyť jenom kočárek...
Ten mizera jeden! Maminka poplakává, otec si představuje, jak s tím lumpem zatočí. Jak může uživit rodinu?
Rodiče chlapce lamentují: chtěl ještě na vysokou, s tím je tedy konec! Copak ten trouba uživí rodinu? Ta zodpovědnost! Sám teď neví, co má dělat, vzít si ji? Nebo platit alimenty (což bude na nás)!? Kde budou bydlet? Kluk si zkazí život. A vůbec, kdoví, co je to za děvče, svedla ho, a teď...
Maminka poplakává, otec dá synovi pár facek a přemítá, jaké bude jednání s druhou stranou.
MOŽNÁ:
■ ...v nich právě založení rodiny posílí pocit ZODPOVĚDNOSTI.
■ ...se právě pro to miminko budou VÍC SNAŽIT, pracovat, studovat po večerech.
■ ...spolu vydrží CELÝ ŽIVOT, jejich první láska bude tou poslední.
■ ...se mladí nevezmou
a dcera si později najde k dítěti ZODPOVĚDNÉHO MUŽE.
■ ...zůstane dcera s dítětem sama, a přesto je BÁJEČNĚ VYCHOVÁ
s pocitem, že její život měl smysl.
Co člověk, to jiný názor. Jsou ženy, které vychovaly dítě jako svobodné matky. Známe i takové, které se rozhodly dítěte vzdát. Jsou dívky, které po interrupci v šestnácti letech už nikdy nepřišly do jiného stavu, ačkoli podstoupily dlouhodobé léčení. Jsou matky dvou dětí, které si jednou za rok popláčí:,, dneska by mu bylo deset, dvanáct. Tomu prvnímu, nechtěnému..." Ani dvě zdravé, živé děti nevymazaly vzpomínku a pocit viny.
A samozřejmě existují ženy, které se interrupce vůbec nedotkla: „Ve dvou měsících to přece není člověk, zbavila jsem se toho, a co?'
Každý to prostě vidíme jinak.
Pomohli byste jim?
Jak to ale vidí naše děti? Co chtějí? Především náš chápavý přístup. Proto bychom jim měli pomoci, jak umíme. Pro vyděšené děvče znamená laskavá maminka první pomoc: „No to víš, Janičko, že ti pomůžu, abys mohla dostudovat. Všechno tě naučím, budu jezdit s kočárkem a hlídat." Otec, který poklepe synovi na rameno: „No, když už se to stalo, zachovej se jako chlap," může ve vyplašeném teenagerovi vzbudit pocit dospělosti (Ano, zvládnu to!). A nejde jen o rodiče. Pomoci mohou přátelé, sousedé, kteří uvolní pokoj v rodinném
domku - aspoň na přechodnou dobu - nebo věnují postýlku, výbavičku, hračky. Pomoci mohou spolužáci i učitelé.
Nabízí se mnoho jiných možností: rozložení ročníku, individuální studium, posunutí zkoušek... Mnohé se dá zařídit i na úřadech.
To hlavní si ale naše děti musí zařídit samy. Vstoupily do dospělého života - nebo tam spíš spadly. Po hlavě. Za jeden neuvážený okamžik platí předčasnou dospělostí. Ale je to takové neštěstí?
Jsou horší maléry. Komplikace, které mladým lidem do života přinese předčasné založení rodiny, jistě nebudou malé. Ale problémy čekají na každého z nás. Po celý život. Rodičovské představy o životě dětí mohou víc než nečekané vnouče narušit jiné události. Nikde není psáno, že naše děti vystudují, uspějí ve své profesi, najdou si partnera podle našich představ. Nikdo nemůže vědět, zda je neohrozí nemoc, úraz, nebo osamělost. Maléry číhají za každým rohem. Nechtěné těhotenství v mladém věku patří podle mě k těm menším.
A když přijmeme svoje děti a jejich očekávané děťátko s láskou a pochopením, bude z něj dítě chtěné. Vnoučátko, které nám - i když dřív, než jsme čekali - bezpochyby obohatí život. Každé zrození je přece svým způsobem zázrak. A tak bychom je asi my, rodiče, měli brát.
