Máte občas pocit, že jste s výchovou v koncích? Rozčilují vás některé projevy vašeho dítka do běla?
První typ dítěte se dá nazvat LENOCHOD. Než takové dítě ráno vstane z postele, ustrojí se a nasnídá, uplyne celá věčnost. Podobně jako jsou některé děti mimořádně aktivní, jiné jsou od přírody pomalejší. Většinou nejde o organickou vadu, ale o povahový rys. (Ostatně nebyl na tom někdo z rodiny podobně?)
Je nutno si uvědomit, že výchova není všemocná a nemůže změnit základní charakteristiky dítěte, ke kterým patří i osobní tempo. Máme-li pomalejší dítě, nezbývá, než se s tím smířit a přizpůsobit rodinný, a pokud možno i školní program povahovým zvláštnostem dítěte. I za cenu toho, že se budeme ráno probouzet o půl hodiny dříve a laskavě, bez výčitek a rozhořčení budeme dirigovat svého malého loudala při ranních procedurách. Nezapomínejte chválit každý pokrok. Jde o běh na dlouhou trať, kdy se nesmíme vzdávat.
NEPOŘÁDNÍK OD PŘÍRODY. Takové dítě rozpoznáte velmi snadno. Kdykoliv přijdete do jeho pokoje, najdete na zemi mezi různými polštářky papírky od čokolády, rozházené papíry, tužky, výjimkou nejsou ani zbytky jídla. Pořádku se dává v našem výchovném modelu mnohdy až nadměrný význam. Jako bychom zapomněli, jak těžké je udržovat pořádek i pro mnohé dospělé. Zatímco my si umíme poručit, děti to nedovedou. Menší, či méně vyzrálé děti, dělají především to, co je baví. Musí-li vyvíjet nějaké úsilí, překonávat se, kde jim to jen velmi obtížně. Navíc v momentu, kdy od nás dostanou povel, se jim zrovna zaručeně nechce. Malým dětem je třeba s úklidem pomoci, většina dětí se pak ráda zapojí.
Dítě by mělo mít především představu, co je pořádek , aby ho dokázalo udělat. Je třeba být co nejkonkrétnější. Také je lépe dávat méně úkolů a pravidelně. Děti by od nás měly zpočátku při pouhé projevu žádoucího chování obdržet nějakou odměnu, stačí pouhá pochvala, nebo pusa od mámy. Dětští psychologové doporučují zápis do kalendáře, tak aby dětské úspěchy byly viditelné. Ke konci týdne se úspěšné dny sčítají, a převažují-li, má dítě opět nárok na odměnu. Nejlépe takovou, která bude vycházet z jeho přání. Může jít o návštěvu kina, nebo o uvaření oblíbeného jídla.
Obecně je však dobré, když rodiče prokazují určitou toleranci k dětskému pokoji jako ke království, v němž může mít potomek svůj ,,soukromý nepořádek". Je přitom nezbytné stanovit jasné hranice tolerance. Určitá shovívavost je však lepší než nadměrné sekýrování.
Naši pozornost by měly více upoutat děti, které uklízejí až s pedantickou přesností, jejichž věcí jsou vždy na tom správném místě. Podobně se totiž projevují úzkostné děti, které vyžadují často péči odborníka.
ŠAŠEK JEDEN POČMÁRANÁ. Staví-li se dítě do postoje šaška, signalizuje to, že mu něco chybí, že má nějaké problémy, většinou v komunikaci s ostatními. Neumí například navázat přiměřený kamarádský vztah ke spolužákům, a proto se předvádí, čímž si zajistí určitou obranu i postavení. Šašek je totiž většinou třídy přijímán. Šaškování je charakteristické pro děti s nižším sebevědomím a pro ty, které mají potíže v rodinném zázemí. Protestují buď proti nadměrné péči, nebo se jim naopak nedostává dost pozornosti.
Pro dlouhodobě šaškující děti je vhodné vyhledat pomoc u lékařských psychologů. S jejich pomocí pak vyhledávat příležitosti, kde by dítě mohlo vyniknout a získat uznání bez nežádoucího postoje. Doporučují se různé zájmové kroužky, fotbal, skaut a podobně.
DRZÝ FRACEK. Do této ,,kategorie" lze zařadit děti, na které si neustále někdo stěžuje, že jsou drzé.
V každém vývojovém stupni nastává určité období, kdy se začne nějak prosazovat a může mít sklony k drzosti. Je tomu tak v období prvního vzdoru mezi druhým a třetím rokem, kolem šestého roku - v období tzv. malé puberty - a později v pubertě. Vedle toho je třeba odlišit například potíže se snášenlivostí a hraničící třeba s vulgaritou. Zde je vhodné dát dítěti najevo, které projevy jsme ještě schopni tolerovat, ale které už ne.
Je důležité zachovat klid a vysvětlit dítěti, proč je takové chování pro nás nepřijatelné. Děti kolem jedenácti let někdy začínají projevovat i první opravdovou kritiku rodičů a dospělých, ve které může být často pro nás něco nepříjemně pravdivého. Je lepší to unést, byť bychom své potomky za takovou drzost nejraději hned ztrestali. Dobře rozlišujte mezi drzostí a kritickými výroky. Drzostí dávají také děti najevo svou nespokojenost. A tak se při zadání nepříjemného úkolu můžeme
dočkat výroku: ,,Já tě nenávidím!", i když to má s opravdovým citem k nám pramálo společného.
Mnohé děti kopírují jednoho z rodičů. Chová-li se třeba tatínek na veřejnosti suverénně, stejný projev u malého dítěte působí jako drzost. Měli bychom si také prověřit a případně ohlídat náš domácí slovník. Ani při nejtužších hádkách by z našich úst neměli padat hlupáci, telata a jiný, byť užitečná zvířata. Jednoduše je třeba zamést před vlastním prahem, neboť drzý fracek bývá často produktem výchovy.
Nekonečný úkol. Existuje spousta dětských projevů, které nám spolehlivě ničí nervy. Často jde o normální vlastnosti, typické pro určitý věk. Případem pro odborníka se stávají, když vybočují z přiměřeného chování. Máme-li navíc pocit, že jsme vyčerpali svoje výchovné možnosti, rozhodně není od věci navštívit pedagogicko-psychologickou poradnu. Je však třeba si uvědomit, že výchova je nekonečný úkol. A především vycházet z toho, jaké dítě máme, a ne jaké bychom chtěli mít.
